To, co se na začátku 1. světové války zdálo nemožné, to se 28. října 1918 stalo skutečností. V Praze byl proklamován nezávislý československý stát, který se přes snahu pozdějšího premiéra Karla Kramáře o monarchii v čele s ruským panovníkem, stal republikou.
30. října 1918 se v Martině k Československu přihlásili i zástupci slovenské politické reprezentace. Naopak, značná část ze tří milionů Němců žijících v českých zemích s ním nechtěla mít nic společného.
V pohraničních krajích tak vznikly čtyři samostatné provincie, které usilovaly o připojení k Rakousku. Rovněž Maďarsko se odmítalo vzdát Slovenska, které bylo po tisíc let součástí velkého Uherska.
Mladou republiku měly čekat těžké územní boje, a to nejen u diplomatického stolu. Revoltu německy hovořících krajů se Praze podařilo záhy zpacifikovat, byť i za cenu lidských životů.
S Poláky na Těšínsku a s Maďary na Slovensku došlo k regulérním ozbrojeným armádním střetům. Vše nakonec muselo být vyřešeno ve spolupráci s vítěznými mocnostmi první světové války, tedy s Francií, Británií, USA a s Itálií.
Jak by měl obnovený samostatný český stát vypadat, o tom se vedly vášnivé debaty. S koncepcí slovanské říše přišel již před válkou pozdější první československý premiér Karel Kramář (1860 – 1937).
V jeho pojetí mělo slovanskou říši vést Rusko a jejími dalšími částmi mělo být carství polské, české (se Slovenskem), bulharské a srbské. Kramář navrhoval i rozložení míst v říšské radě, ve které ze 42 míst hned 25 mělo připadnout pro Rusy.
Kramář se nezastavil ve svých úvahách jen u Slovanů, předpokládal, že se součástí jím vysněného státu stane celý Balkán i Maďarsko.
Kramář a kolem něj sdružený mladočeský kroužek hodlal k českému království zpět připojit obě Lužice, Slezsko a Kladsko, zatímco celé Těšínsko chtěl přenechat Polsku. Rovněž žádal do českých zemí zahrnout území severního Rakouska až k Dunaji, ovšem bez Vídně.
Počet německých mluvčích v novém státě by se tak zněkolikanásobil. Ovšem, od počátku byla celá koncepce nerealistická. I samotní ruští diplomaté o ní vyjadřovali pochybnosti.
Poláci měli ruské nadvlády plné zuby, Srbové měli svůj samostatný stát a asi by se ho ve prospěch Petrohradu sami od sebe nevzdali a Bulhaři nakonec během první světové války bojovali na opačné straně než Rusko.
Na rozdíl od Kramáře, Tomáš G. Masaryk (1850 – 1937) to s územními požadavky příliš nepřeháněl. Byl si velmi dobře vědom, že národnostní menšiny mohou být v budoucnu problémem a Československo jich už tak mělo mít na svém území více než dost.
Masaryk dokonce přemýšlel i o odstoupení některých částí Čech a Moravy, aby počet Němců v novém státě nepřevyšoval milion. Přesto v roce 1915 navrhl připojení Lužic, Valticka, Vitorazka, Kladska a Ratibořska.
Zcela novým nápadem pak bylo vytvoření koridoru, který by od sebe oddělil Rakousko a Maďarsko a zároveň Československo spojil s jihoslovanským státem. Mezi politickou reprezentací se objevovaly i návrhy na připojení rozsáhlých rakouských území, včetně Vídně.
Podobné nápady však nemohly být v praxi realizovatelné. O konečných hranicích Československa i dalších evropských zemí se nakonec rozhodovalo na pařížské mírové konferenci v letech 1919 a 1920. Československá delegace vedena Benešem a Kramářem do svých požadavků nezahrnula nároky na Lužici.
Zvítězila rozvaha, že výběžek sahající téměř až k Berlínu by byl vojensky nehájitelný. Čechoslováci nezískali ani Kladsko a Ratibořsko, rovněž nebyl uveden v život poněkud fantaskní koridor k Jugoslávii.
„Naprosto nestoudné a neobhajitelné,“ řekl ke koridoru britský premiér Lloyd George. Po sedmidenní válce mezi Československem a Polskem bylo Těšínsko mezi oba státy rozděleno.
Pod správu Prahy se dostaly místní černouhelné doly a také životně důležitá bohumínsko-košická železnice.
Vítězné velmoci nakonec uznaly historické hranice českých zemí, ke kterým bylo na úkor Rakouska přičleněno Vitorazsko a Valticko a na úkor Německa Hlučínsko.
Jedno území přiletělo Československé republice doslova do klína, aniž by o něj nějak zvlášť usilovala. Podkarpatská Rus byla po staletí součástí Uherska a po válce její představitelé řešili, co dál.
Na samostatnost byla tato země příliš malá a tak americký prezident Woodrow Wilson (1856 – 1924) doporučil její připojení k některému z okolních slovanských států.
Ukrajina, kterou ovládli ruští bolševici, nepřicházela v úvahu, a tak Rusíni žijící v Americe vybrali jako nový domov pro své krajany Československo. Masaryka tato myšlenka zaujala.
Podkarpatská Rus byla chudým krajem, ale pro ČSR se otevírala zajímavá strategická šance: sousedství s Rumunskem, které bylo vnímáno jako spojenec proti revizionistickým maďarským snahám.
Rovněž se tak uzavřela možnost společné hranice Polska a Maďarska, které ČSR vnímala jako potenciální ohrožení. 12. listopadu se v americkém Scrantonu Rusínská národní rada dvoutřetinovou většinou přihlásila ke spojení s Československem.
Složitá byla jednání o nové hranici s Maďarskem. Zatímco severní hranice Slovenska byly dány Tatrami, ty jižní dosud nikdy neexistovaly. V dotčené oblasti byla populace národnostně promíchaná, což vytyčování státních hranic komplikovalo.
Nakonec došlo i k regulérním ozbrojeným střetům. Do karet Praze hrálo to, že byla počítána mezi vítězné státy, kdežto Maďaři patřili mezi poražené mocnosti. Navíc se v Budapešti na čas chopili moci komunisté, což v očích západu Maďarsku také příliš neprospělo.
Tzv. Maďarská republika rad, stejně jako její slovenský satelit však neměly dlouhého trvání. Některé československé návrhy požadovaly i města Miskolc či Vác, ale hranice nakonec vedla tokem Dunaje a Ipľu.
Československo získalo i velmi úrodný Žitný ostrov, ve kterém však Slováků žilo pomálu a drtivou většinu obyvatelstva tvořili Maďaři. I Masaryk o potřebě tohoto územního zisku pochyboval.
4. června 1920 byla na zámku Trianon podepsaná smlouva, která definitivně stanovovala maďarské hranice. Trianonská dohoda připravila Maďary o dvě třetiny dosavadního území ve prospěch ČSR, Rumunska a Jugoslávie a dodnes je v Maďarsku vnímána jako velká křivda.
