„Neděle, to je pohodička. Nic se neděje. Člověk nemusí nic dělat. Vždyť i Bůh toho dne odpočíval.

Ale zítra, to začíná nový týden a zase budou nervy a plno stresu. Pokud jste někdy řekli něco podobného, pak jste se podle sociologů i historiků mýlili hned několikrát. 

Název Neděle pochází od slova nedělati, neb je svátečním dnem, kdy se nepracuje. Tak tomu ovšem je většinou jen u slovanských jazyků. Od polského Niedziela až po chorvatské Nedjelja. V ostatních jazycích na žádné nicnedělání nenarazíte.

Od anglického Sunday, přes holandský Zondag, až po indický Ravi-Vasara, jde o den Slunce. Jak ho ostatně označují už staří Římané. Možná si říkáte, že náš název je vhodnější, protože slunce svítí i v pondělí, ale jen v neděli se nedělá.

Vždyť i ten Bůh po šesti dnech práce na projektu Svět sedmý den odpočíval. To ano, jenže podle Bible tím sedmým dnem byla sobota.

Poslední nebo první den týdne?

V českém občanském kalendáři je sice neděle uváděna jako sedmý, poslední den týdne, ale v tradičním křesťanském a židovském kalendáři se považuje za den první.

Za to, že mnozí začali považovat za počátek týdne pondělí, mohou dva víkendové dny, které jsou výdobytkem 20. století. Neděle se tak v mnoha kalendářích ocitla na konci týdne a nakonec přišel úředník a tuto změnu posvětil.

V roce 1988 vydává Mezinárodní organizace pro normalizaci mezinárodní normu ISO 8601, která říká, že neděle je sedmý a poslední den v týdnu.

Natruc židům a křesťanům?

Může za to vlastně římský císař Konstantin, který roku 321 vydává zákon o neděli, kde nařizuje:

„Na úctyhodný Den Slunce nechť soudci a lidé ve městech odpočívají a obchody i dílny zůstanou zavřené.“ Jedinou výjimku dostávají ze zákona zemědělci, kteří se i v tento den mohou na venkově svobodně a legálně věnovat práci.

„Jako pohan přesunul Konstantin sváteční den ze soboty na neděli nejspíš natruc židům a tehdy novému náboženství křesťanů,“ říká britská historička Joanne Hurleyová.

Když si křesťanství začíná při svém dobývání světa postupně uzurpovat tradiční pohanské svátky (od Velikonoc po vánoce), dochází samozřejmě i na neděli. Na koncilu v Laodiceji se proto roku 364 nařizuje, aby křesťané místo biblické soboty světili neděli.

Důvod je hbitě po ruce. Je přece nutno připomínat si vzkříšení Ježíše. Tato událost se ostatně odráží i v pojmenování tohoto dne v některých jazycích.

Od ruského Vaskresenie (vzkříšení) až po francouzský Dimanche, odvozený z latinského dies dominica (den Páně). Neděle tak nakonec zůstává obyčejným pracovním dnem jen v některých muslimských zemích.

Klidná neděle je minulostí

Pokud byla někdy neděle dnem poklidného odpočinku a rozjímání, moderní společnost s poklidem zatočila. Podle řady současných výzkumů se totiž stala nejvíce stresujícím dnem týdne. Pohody si užíváme v pátek večer a v sobotu.

Poklidně lenošíme nebo paříme na mejdanech. V neděli je po klidu a pohodě. Někteří se vzpamatovávají z kocoviny, jiní si vzpomenou, co všechno chtěli a nestihli během týdne udělat a snaží se to dohnat.

Další si uvědomí, že před sebou mají další pracovní týden, plný brzkého vstávání, pracovních povinností nebo písemek a učení.

Den plný hádek a stresu

„Přichází mrzutost a stres, které ještě rostou, jak se je snažíme potlačit, protože si přece nepokazíme den volna,“ říká americký psycholog Jonathan Reily, který se věnuje vzorcům lidského chování.

Proto se také tolik lidí v neděli pohádá. Třeba u nedělního oběda nebo večeře, kde se z tradice scházejí celé rodiny. Což mnozí začínají považovat za protivnou povinnost. „Přicházejí vlastně už s tušením hádky. Napjatí, citliví a tedy náchylnější ke konfliktu,“ objasňuje Reily.