Na filmových plátnech i televizních obrazovkách se zaskvěli v bezpočtu rolí. Na to však chladnokrevní vrazi nebrali ohledy. Podívejte se na příběhy herců a hereček, jejichž život v rozletu byl ukončen předčasně cizí rukou.
V druhém díle seriálu vzpomeneme na událost, která šokovala celý Hollywood. Vraždu Sharon Tateové.
V sobotu 9. srpna 1969 okolo půl deváté večer londýnského času zvedá francouzsko-polský režisér Roman Polanski (*1933) zvonící telefon. „Romane, v domě se stalo něco hrozného,“ ozve se ve sluchátku roztřesený hlas.
Patří jeho agentovi Williamu Tennantovi. Pětatřicetiletý filmař nejprve nerozumí. „V jakém domě?“ ptá se zmateně. „Ve tvém,“ pokračuje Tennant. „Sharon je mrtvá. Voytek taky. A Gibby a Jay. Všichni jsou mrtví.
Romane, zavraždili je.“ „Ne, ne, ne!“ ječí Polanski do telefonu.
Zbytek noci i druhý den, usazen v letadle mířícím do Los Angeles, se pak ve své mysli donekonečna probírá vzpomínkami na společné chvíle se svou ženou, americkou herečkou Sharon Tateovou (1943–1969).
Vrací se v nich do roku 1967, kdy se přitažlivá plavovláska v Londýně uchází o roli v jeho novém filmu Ples upírů. Na kontě má několik ocenění v soutěžích krásy i pár menších rolí ve filmu a televizi. Zprvu na něj moc velký dojem neudělá.
Považuje ji jen za další z řady přihlouplých, rychle hasnoucích hollywoodských hvězdiček. Roli krásné upírky Sarah jí sice nakonec svěří, na place ji však nikterak nešetří. Jednu scénu ji nechá opakovat klidně i sedmdesátkrát.
Poslední ráno
Chvíli trvá, než si Sharon na Romanovu chorobnou touhu po dokonalosti zvykne. Pak se však jejich vztah začíná prohlubovat. Film dotočí už jako milenci. V lednu roku 1968 pak svůj vztah posvětí svatebním slibem.
Už jako vdaná paní je nominována na Zlatý glóbus za roli ve filmu Údolí panenek. Na konci roku 1968 Tateová otěhotní. Vytoužené dítě vnímá jako jeden z možných receptů, jak vyléčit svého manžela z ustavičného záletnictví.
V únoru příštího roku si pak společně pronajímají honosný dům na 10050 Cielo Drive s výhledem na Los Angeles. V něm se Sharon v pátek 8. srpna 1969 probudí do svého posledního rána. V panujícím vedru stráví většinu dne odpočinkem ve společnosti přátel.
Jak se den chýlí ke konci, zůstávají v domě spolu s ní ještě scenárista Wojciech (Voytek) Frykowski (1936–1969) s přítelkyní Abigail Folgerovou (1943–1969) a Tateové bývalý milenec Jay Sebring (1933–1969).
Polanski je v tu dobu pracovně v Londýně. Ani jeden z přítomných nezaregistruje krátce po půlnoci zvuk bíložlutého fordu, mířícího ke vstupní bráně.
Žádné slitování
Z vozu vystoupí čtyři lidé – Charles „Tex“ Watson (*1945), Patricia Krenwinkelová (*1947), Susan Atkinsová (1948–2009) a Linda Kasabianová (*1949), zfanatizovaní stoupenci psychopata Charlese Mansona (*1934), hlavy skupiny známé jako „Rodina“.
Zatímco Kasabianová zůstává hlídat bránu, trio vetřelců, ozbrojených revolverem a noži, se vplíží do domu, kde rozpoutají krveprolití. „Nezabíjejte mě, prosím! Nezabíjejte mě! Nechci umřít. Chci žít. Chci mít své dítě.
Chci mít dítě!“ prosí Sharon v zoufalé situaci útočníky o milost. Její přátelé jsou v tu chvíli už mrtví. Postřílení a brutálně ubodaní. „Tak poslouchej, ty děvko, vůbec mi na tobě nezáleží! Radši se připrav.
Umřeš, a se mnou to ani nepohne,“ rozmetá však veškeré její naděje Atkinsová. Ignoruje i hereččin návrh, aby z ní alespoň před smrtí vyňali dítě. Spolu s Watsonem jí pak do odhaleného břicha, prsou, srdce, zad a plic zasadí celkem 16 bodných ran.
Když je po všem, namočí do její krve ručník a přes spodní část vstupních dveří pomocí něj napíší slovo „Pig“ – „Prase“. Sharonin plod – chlapec Richard, který se má už co nevidět narodit – žije ještě patnáct až dvacet minut po matčině smrti.
Zdrcený Polanski vypisuje odměnu 25 000 dolarů za jakoukoliv informaci vedoucí k dopadení vrahů.
Ti jsou spolu s Masonem zatčeni ještě před koncem roku 1969 a vyjma Lindy Kasabianové odsouzeni k trestu smrti, který se po úpravě kalifornských zákonů mění v doživotní vězení.
