Obyvatel Babylonu sykne bolestí. Upadl na kámen a na koleně se mu vytvořila ošklivá krvavá odřenina. Naplácá na ni jakousi hmotu. Chvíli to štípe, a tak zatne zuby. Mýdlo mu ale pomůže, a proto ten nepříjemný pocit vydrží. Rána se zhojí mnohem dříve.
Babylonské keramické nádoby pocházející z období kolem roku 2800 př. n. l. ukrývají hmotu, která se podobá mýdlu. Hliněná tabulka, která je přibližně o 600 let mladší, už nám přímo prozrazuje tajemství výroby mýdla.
Staří Babyloňané k němu používali vodu, louh a kassiový olej. Překvapivě ale mýdlo nesloužilo k mytí a praní, ale k hojení ran.
Inspirují se i Egypťané
Z Babylonu pak recept na mýdlo cestoval nejprve do Egypta a poté i do Řecka. Staroegyptský Eberův papyrus z období cca 1550 př. n. l., který dnes najdeme v univerzitní knihovně v německém Lipsku, popisuje pravidelné koupele Egypťanů.
Podle papyru jim k očistě těla sloužily živočišné či rostlinné oleje smíchané se zásaditými solemi.
Římané perou dočista
Mýdlo proniklo i do starověkého Říma, kde jeho využití popsal římský lékař Galenos (129–200/216).
Právě díky němu se mýdlo stalo součástí rituálu osobní hygieny, Římané pochopili, že dřevěný popel obsahující potaš a tuk dokáže také účinně vyprat prádlo. Zrodilo se dokonce nové řemeslo: mydlářství.
Mýdlárnu známe i z Pompejí zničených při erupci Vesuvu v roce 79 n. l.
Arabové své výrobky navoní
Nejšikovnějšími mydláři se v době raného středověku stávají Arabové. Svá mýdla připravují z olivového oleje s přídavky aromatických olejů. Přidávají už i hydroxid sodný.
Během 7. století své výrobky už zvládnou dokonce i přibarvovat a také přidávají do nich i parfémy. Mýdlo zažívá vítězné tažení světem. Mnohem později se stane i významným reklamním artiklem.
