Skip to content

4 x objevy pravěkých maleb: Pomohl k nim i zatoulaný pes!

Pravěký muž ponoří ruku do temně rudé směsi. Za chvilku s ní začne malovat obrázky bizonů na skalní stěnu. Pracuje soustředěně a dává si práci i s detaily. Věří, že čím dokonaleji zvíře zobrazí, tím větší úspěch bude mít při příštím lovu.

„Jestliže povrch skály měl význam jakožto hmatatelné rozhraní mezi dvěma světy, jaký význam lidé přikládali tomu, že na něj malovali obrazy? Jaký význam měla barva? A jaký vztah byl mezi výrobou barviv, malířskou tvorbou a účinkem maleb na diváka?“ ptá se jihoafrický profesor antropologie David Lewis Williams a současně nabízí odpověď. Jako barvivo podle něj pravěcí lidé často používali rozemletý prášek z krevelu (železná ruda) smíchaný s krví zvířat, která prý má zázračnou sílu, a pravěcí šamani toho využívali. Nejenom rituální tanec, ale i pohled na výtvory skalního umění měl jejich kmenům zajistit mužnou sílu i šťastnou budoucnost.

1. Křik malé holčičky

f-3
Po stěně jeskyně se prohánějí bizoni, jeleni i divoká prasata.

Místo: jeskyně Altamira na severu Španělska
Doba vzniku obrazů: 20 000 př. n. l.
Co znázorňují: bizony, jeleny, kozy, koně, divoká prasata
Kdy byly objeveny: 1879
Zajímavost: Odborníci podezírali objevitele díla Marcelina de Sautuolu, že jim ukazuje padělky.

V roce 1868 hledá jistý lovec v Altamiře svého psa, který vlezl do skalní průrvy. Když se vydá za ním, spatří nádherné výjevy na stěnách jeskyně. Upozorní na ně vlastníka pozemku Marcelina Sanza de Sautuolu (1831–1888), vášnivého amatérského archeologa. Ten se však do jeskyně vydá až v roce 1879 se svoji osmiletou dcerkou Marií. Holčičku nebaví být stále po otcově boku, a tak zamíří na průzkum do jedné z bočních chodeb. Náhle se ozve její křik: „Podívej tati, býci“. Když se otec jde podívat, co tam dcerka vyvádí, překvapeně zírá na spousty barevných obrázků. Jenže odborníci jeho objevu nevěří. „Toulal se tam v okolí nějaký němý malíř. Kdo ví, jestli to není jeho dílo!“ prohlašují. Na Sautuolu si ukazují prstem jako na sprostého podvodníka. Přesvědčí je teprve objevy v dalších francouzských jeskyních. „Nelze než vzdát hold Marcelinu Sanzovi de Sautuola, ve svém výzkumu postupoval metodicky, opatrně a bez emocí. Při své práci se nedopustil jediné chyby,“ omlouvá se dodatečně Émile Cartailhac (1845–1921), francouzský expert na prehistorii a Sautuolův kritik. Očištění svého jména se ale Španěl dočká až po smrti.

2. Prehistorická galerie

site_0179_0001-750-0-20090910111123
První zprávy o malbách pocházejí z 19. století.

Místo: Pohoří Tassili, Alžírsk
Doba vzniku obrazů: 8000–1200 př. n. l.
Co znázorňují: různé scény z každodenního života jako lov a tanec, stáda zvířat, zvířata útočící proti sobě
Kdy byly objeveny: 1933
Zajímavost: Francouzský historik Henri Lhote se na místo vydává na základě vyprávění jistého vojáka.

Vyprahlá písečná pustina, do níž se intenzivně opírají sluneční paprsky. Přesně tak dnes vypadá poušť Sahara na severu Afriky. Svoji současnou podobu ale získává teprve před asi 4000 lety. V době před 6000 lety tu ještě roste bujná zeleň. Vláhu jí zajišťují řeky i jezera a tehdy v Tassili vznikají překrásné skalní malby. Svědčí o tom, že zde žijí velká a početná stáda zvířat. Pravěkým umělcům učarují natolik, že je vyobrazují na skalní stěny. První zprávy o skalních obrazech v této lokalitě podávají cestovatelé již v 19. století. O podrobnější průzkumy se ale postará teprve francouzský historik umění Henri Lhote (1903–1991). V roce 1933 si v alžírském Djanetu vyslechne vyprávění jistého vojáka Brenanse. „Skalní stěny pohoří Tassili zdobí různé obrazy,“ líčí mu bojovník a Lhote zahoří touhou zjistit, zda je to pravda.  Ve skalách střední Sahary odhalí dokonalou galerii, která mapuje vývoj prehistorické malby.

3. Nečekaný objev

Jeskyni historikové nadšeně přirovnají k pravěké Sixtinské kapli.
Jeskyni historikové nadšeně přirovnají k pravěké Sixtinské kapli.

Místo: jeskyně Lascaux, údolí řeky Dordogne na jihozápadě Francie
Doba vzniku obrazů: 18 000–13 000 př. n. l.
Co znázorňují: zvířata, hlavně jeleny, býky a zubry
Kdy byly objeveny: 1940
Zajímavost: Na objev náhodně narazí čtyři chlapci na procházce se psem.

Čtyři chlapci se vydali na procházku se psem kolem řeky Dordogne. Píše se 12. září 1940 a výlet rozpustilých kluků skončí nejen pro ně obrovským překvapením. Pošťuchují se mezi sebou, když najednou zjistí, že jejich pes kamsi zmizel. „Kde jenom může být?“ dumají. Při průzkumu údolí narazí na díru do země. „Možná vlezl sem,“ napadne jednoho z hochů. Za chvilku už se všichni ocitají v jeskyni. Zírají na její stěny, které zdobí spousty barevných kreseb. Svůj objev si samozřejmě nenechají pro sebe. Vědecký svět jásá. Na rozdíl od objevu v Altamiře se v tomto případě pochybnosti o pravosti děl ihned rozplynou. „Je to prehistorická Sixtinská kaple,“ září odborníci nadšením. Stěny pokrývají obrazy jelenů, zubrů a býků.  Podle odhadů je vytvořili lidé, kteří na jihozápadě Francie žili v době před 15 000–20 000 lety v mladší době kamenné, v období tzv. magdalénienu.

4. Pomalované příbytky

V tureckém Çatalhöyüku lidé malují na stěny scény se zvířaty. Mají jim přinést štěstí při lovu.
V tureckém Çatalhöyüku lidé malují na stěny scény se zvířaty. Mají jim přinést štěstí při lovu.

Místo: Çatal Hüyük, jižní Anatolie, Turecko
Doba vzniku obrazů: 7 500–5 600 př. n. l.
Co znázorňují: scény bojujících býků, ženy rodící býka
Kdy byly objeveny: 1958
Zajímavost: Do obydlí stojících v neolitickém sídlišti se vstupovalo střechou, aby sem nevnikala zvěř.

Çatal Hüyük je jedním z prvních neolitických (mladší doba kamenná, na Předním Východě asi 8000–3500 př. n. l.) měst. V roce 6000 př. n. l. má přibližně 5000–10 000 obyvatel, což odpovídá současnému menšímu městu. Tehdy jde o ale o opravdu velké sídlo. Lidé zde nežijí v klasických jeskyních. Stavějí si domy z vepřovic a jejich příbytky mají pravoúhlé stěny. Dovnitř nechodí dveřmi, ale střechou. Zabrání tak proniknutí nezvaných hostů, hlavně zvířat, která by si chtěla pochutnat na lidském mase.  Zdi obydlí pokrývá je vápenná omítka a na ní spousta barevných reliéfů. Znázorňující lovecké scény, které mají svojí symbolikou zajistit stejnou kořist i pro příště. Severní stěny pokrývají scény s býkem jako vyjádřením mužnosti. „Dobytek, většinou skot, je nejčastějším zobrazovaným zástupcem z říše zvířat a v 78 procentech mu nechybí rohy (symbol síly a vitality – pozn. red.),“ poznamenávají k malbám současné americké archeoložky Nerissa Russelová a Katheryn C. Twissová ve studii věnované symbolice zvířat v  Çatal Hüyüku. Východní zdi domovů zdobí malby rituálů spojených s kultem smrti, západ je pro změnu vyhrazen scénám příchodu na svět, například ženě rodící býka. Pouze na jižní stěně žádné malby nejsou, nachází se zde totiž kuchyňský kout.

Foto: wikimedia.org, planetabenitez.com, turkeydesk.com, unesco.org
Právě v prodeji
Sdílej!
Komentáře
Další články z rubriky Historie Zobrazit více …